Tyto souhrnné informace se zabývají otázkami týkajícími se sociálního zabezpečení, daní, pracovněprávních předpisů a přistěhovalectví v souvislosti s prací na dálku v rámci Evropské unie („EU“), kdy je zaměstnavatel registrován v jednom členském státě EU, ale zaměstnanec vykonává práci v jiném členském státě EU pomocí informačních technologií.
Definice Evropské nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (Eurofound) říká, že „práce na dálku je pracovní režim, při němž je práce vykonávána mimo standardní pracoviště, obvykle prostory zaměstnavatele, prostřednictvím informačních a komunikačních technologií (ICT). Charakteristickými znaky práce na dálku jsou využívání počítačů a telekomunikačních technologií ke změně obvyklého místa výkonu práce, četnost, s jakou pracovník pracuje mimo prostory zaměstnavatele, a počet míst, kde může pracovat na dálku (mobilita)“.[1]
Tyto souhrnné informace se zabývají otázkami týkajícími se pracovníků, kteří pracují na dálku z jiného členského státu Evropské unie, než ve kterém je registrován jejich zaměstnavatel. Práce na dálku ze zemí mimo EU zde zahrnuta není.
„Vyslaný pracovník“ je zaměstnanec, který je svým zaměstnavatelem dočasně vyslán k výkonu služby do jiného členského státu v rámci smlouvy o poskytování služeb, vyslání v rámci skupiny nebo přijímání zaměstnanců prostřednictvím agentury zprostředkovávající dočasné zaměstnání.[2] Vyslaný pracovník není pracovníkem na dálku, protože důvodem, proč již nepracuje v členském státě, kde se nachází sídlo nebo místo podnikání jeho zaměstnavatele, je skutečnost, že je „vyslán“ do zahraničí za účelem realizace konkrétního projektu nebo úkolu.
Na rozdíl od vyslaného pracovníka pokračuje pracovník na dálku v práci pro zaměstnavatele, ale vykonává ji na dálku v jiném členském státě, než ve kterém se nachází sídlo jeho zaměstnavatele, a to obvykle z důvodu osobního pohodlí.
[1] Práce na dálku | Evropská nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (europa.eu).
[2] Vysílání pracovníků – Zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování – Evropská komise (europa.eu).
Obecně platí, že zaměstnanec, který pracuje ve více než jednom členském státě, ale „podstatnou část“ své pracovní činnosti vykonává v zemi svého bydliště, podléhá systému sociálního zabezpečení v zemi bydliště[1].
Směrodatnými faktory pro určení „podstatné části“ činnosti zaměstnance je alespoň 25 % pracovní doby nebo příjmu za přiměřené období.[2] Tato prahová hodnota je stanovena v právních předpisech EU a platí ve všech členských státech, i když členské státy nemusí toto posouzení uplatňovat zcela harmonizovaně. Zejména:
Pokud například zaměstnanec vykonává „podstatnou část“ (tj. alespoň 25 %) své pracovní činnosti v členském státě, kde má sídlo nebo místo podnikání jeho zaměstnavatel, ale zároveň po zbývajících 75 % času pracuje na dálku v jednom nebo několika jiných členských státech, podléhá i nadále systému sociálního zabezpečení členského státu svého zaměstnavatele.
Pokud však zaměstnanec obvykle vykonává „podstatnou část“ své činnosti v členském státě, kde má bydliště, a pouze příležitostně pracuje na dálku v členském státě, kde sídlí jeho zaměstnavatel, bude podléhat systému sociálního zabezpečení členského státu, kde má bydliště.
Pokud je například osoba zaměstnána ve Španělsku a pracuje na dálku v Portugalsku méně než 25 % pracovní doby, zůstává nadále účastníkem španělského sociálního zabezpečení. Pokud však zaměstnanec vykonává 60 % své pracovní činnosti v Portugalsku, uplatní se portugalský systém sociálního zabezpečení.
[1] Čl. 13 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 883/2004.
[2] Čl. 14 odst. 8 nařízení (EU) č. 987/2009. Posouzení se provádí prospektivně na základě následujících 12 měsíců (nařízení (ES) č. 987/2009, čl. 14 odst. 10).
Ne, na základě výše popsaných pravidel se na zaměstnance pracujícího na dálku mohou v daném okamžiku vztahovat právní předpisy o sociálním zabezpečení pouze jednoho členského státu. Na pracovníka na dálku se nemohou vztahovat právní předpisy o sociálním zabezpečení dvou různých členských států.
To záleží na okolnostech. Pro krátkodobou práci na dálku se formulář A1 nevyžaduje; postačí evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC). Pokud se však práce na dálku stane pravidelnou a zahrnuje významný počet dní v roce, musí zaměstnavatel/zaměstnanec o formulář A1 požádat.
Evropská komise přijala řadu opatření, která mají usnadnit digitální koordinaci sociálního zabezpečení.
Zatím ne. S budoucím zavedením digitální identity EU však můžeme očekávat digitální verze dokumentů, jako je například EHIC.
Pokud pracovník na dálku tráví více než 25 % své pracovní doby v jiném členském státě, než ve kterém je zaměstnán, přechází příslušná legislativa sociálního zabezpečení na zemi, kde tuto pracovní dobu tráví.
Ano, pokud zaměstnanec podléhá zahraničnímu systému sociálního zabezpečení (tj. právním předpisům o sociálním zabezpečení v jiném členském státě, než ve kterém je zaměstnavatel registrován / ve kterém má sídlo), zaměstnavatel je povinen se v tomto členském státě registrovat a platit příspěvky na sociální zabezpečení.
Ano, od července 2023 platí nová vícestranná rámcová dohoda o přeshraniční práci na dálku („rámcová dohoda“)[1]. Země, které dohodu podepsaly, jsou uvedeny zde.[2] Rámcová dohoda se vztahuje na členské státy EHP a Švýcarsko.
[1] Rámcová dohoda k aplikaci čl. 16 odst. 1 nařízení (ES) č. 883/2004 ve vztahu k obvyklé přeshraniční práci na dálku (telework).
[2] Signatářské státy k únoru 2024: Belgie, Česká republika, Finsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko.
Rámcová dohoda se vztahuje na zaměstnance v přeshraniční situaci, tj. na ty, kteří pracují pro zaměstnavatele se sídlem v jednom členském státě a zároveň žijí a pracují v jiném členském státě. Musí však být splněny určité podmínky. Rámcovou dohodu musí podepsat oba členské státy.
Rámcová dohoda umožňuje, aby byli pracovníci na dálku pojištěni pro účely sociálního zabezpečení v zemi svého zaměstnavatele, pokud s tím zaměstnavatel i zaměstnanec/pracovník na dálku souhlasí. Tuto možnost mají zaměstnanci, kteří tráví více než 25 %, ale méně než 50 % pracovní doby v členském státě svého bydliště, ale většinu pracovní doby tráví v členském státě, kde sídlí jejich zaměstnavatel.
Rámcová dohoda v podstatě zavádí výjimku z pravidel běžné koordinace, která stanovují, že pracovníci na dálku (a jejich zaměstnavatelé) podléhají systému sociálního zabezpečení v zemi bydliště zaměstnance, pokud zaměstnanec realizuje „podstatnou část“ své pracovní činnosti (tj. alespoň 25 % pracovní doby nebo příjmu) v dané zemi, jak je uvedeno výše. Toto pravidlo umožňuje pracovníkům na dálku prodloužit dobu strávenou v zemi bydliště, aniž by zaměstnavateli v jiném členském státě vznikla povinnost platit v této zemi příspěvky na sociální zabezpečení.
Pracovník na dálku bude mít nárok na sociální pojištění v členském státě, kde sídlí jeho zaměstnavatel, a nikoli v členském státě bydliště. Rámcová dohoda však toto povoluje pouze při splnění určitých podmínek. Tyto podmínky, které jsou kumulativní, jsou následující:
Upozorňujeme, že rámcová dohoda se vztahuje pouze na „pracovníky na dálku“: zaměstnanci musí být během výkonu své práce připojeni k pracovnímu prostředí zaměstnavatele prostřednictvím digitálního spojení (IT připojení). Rámcová dohoda se neomezuje na práci na dálku z domova; práci lze vykonávat kdekoli v zemi bydliště, pokud je využíváno digitální připojení.
Pokud jsou výše uvedené podmínky splněny, musí zaměstnavatel/zaměstnanec požádat o formulář A1, který slouží jako doklad o tom, že se na něj vztahují právní předpisy o sociálním zabezpečení členského státu zaměstnavatele. Žádost o formulář A1 musí být podána v členském státě, kde se nachází sídlo zaměstnavatele.
Rámcová dohoda se uplatňuje od 1. července 2023. Žádosti o formulář A1 podané před 1. červencem 2024 mohou mít zpětný účinek pouze do 1. července 2023 (nebo do data podpisu rámcové dohody signatářským členským státem, pokud nastane po 1. červenci 2023) za předpokladu, že příspěvky na sociální zabezpečení byly zaplaceny v členském státě, v němž se nachází sídlo zaměstnavatele. Po uplynutí tohoto přechodného období (rok končící 1. července 2024) může mít žádost o formulář A1 zpětný účinek pouze po dobu tří měsíců.
Daň z příjmu není na úrovni EU upravena. Pravidla o dani z příjmu platná pro přeshraniční pracovníky (tj. pracovníky na dálku nebo vyslané pracovníky) jsou obsažena v dvoustranných dohodách mezi členskými státy.
Některé země ukládají k dani z příjmu povinnost podat daňové přiznání, i když není třeba žádné daně platit. Každá dvoustranná dohoda obsahuje konkrétní informace o tom, co musí daňové přiznání obsahovat. Obecně platí, že by se měly přiznávat celosvětové příjmy pracovníka na dálku (včetně příjmů získaných v jiných zemích než v zemi bydliště).
Obecně ne, protože v takovém případě je země bydliště stejná jako země výkonu práce.
Na pracovníky na dálku se vztahují pracovněprávní předpisy členského státu, v němž se nachází sídlo zaměstnavatele. Obecně to bude potvrzeno v pracovní smlouvě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Ne, na pracovníky na dálku se mohou vztahovat pracovněprávní předpisy pouze jednoho členského státu.
Ne, prohlášení o vyslaných pracovnících se vyžaduje pouze v případech, kdy je zaměstnanec vyslán zaměstnavatelem na konkrétní pracovní cestu do zahraničí, jak je popsáno výše.
Po třech měsících pobytu v jiném členském státě je ve většině členských států povinná registrace u místních úřadů. Další informace pro jednotlivé země naleznete zde.
Ano. V takovém případě se rodinný příslušník ze země mimo EU (tj. pracovník na dálku) bude muset zaregistrovat v hostitelském členském státě, aby získal pobytovou kartu jako rodinný příslušník občana EU, který má v tomto státě rovněž bydliště. Rodinný příslušník ze země mimo EU je povinen nahlásit svůj pobyt delší než tři měsíce.
Osoby, které nejsou občany EU, ale jsou rodinnými příslušníky občanů EU, mají stejná práva jako občané EU, pokud s nimi pobývají ve stejném členském státě. V praxi tato úprava znamená, že rodinní příslušníci, kteří nejsou občany EU, nepodléhají formalitám spojeným s pracovním povolením, pokud pobývají ve stejném členském státě jako jejich rodinní příslušníci z EU.
Pokud se však rodinný příslušník ze země mimo EU rozhodne pracovat na dálku sám v jiném členském státě (tj. bez doprovodu rodinného příslušníka z EU), jeho právo na pobyt již není vázáno na jeho status rodinného příslušníka občana EU. V tomto případě je odpověď na výše uvedenou otázku záporná: pokud osoba, která není občanem EU, ale je rodinným příslušníkem občana EU, pracuje na dálku v jiném členském státě déle než tři měsíce, aniž by ho doprovázel rodinný příslušník z EU, musí požádat o pracovní povolení / povolení k pobytu v hostitelském členském státě.
